17. listopad v českých dějinách 20. století (1939, 1989)

17. LISTOPAD VE VZPOMÍNKÁCH ÚČASTNÍKŮ - ROK 1939

JUDr. Stanislav Kaska (1919-?)

Pocházel ze zemědělské rodiny, po studiu na gymnáziu odešel v roce 1938 do Prahy studovat právnickou fakultu. Zažil uzavření českých vysokých škol v roce 1939, byl zatčen a internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 1942 byl propuštěn, po skončení války dostudoval a uplatnil se jako prokurátor.

Následující úryvek je z převyprávění životních osudů S. Kasky na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru dne 11.8.2008. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa pro společnost Post Bellum.

Jako mnoho dalších studentů se pan Kaska zúčastňoval drobných protestních akcí, při nichž chodili ve skupinách a zpívali např. státní hymnu.

"To jsme šli po ulici třeba takoví čtyři študáci a najednou jsme si stoupli a začali jsme si zpívat Kde domov můj. Najednou se přihrnul dav a celej ten dav zpíval Kde domov můj. No, a to byl vlastně důsledek toho, že ten Opletal byl při tom v tý Žitný ulici prakticky zastřelenej. A to byla náhoda, že oni do toho začali střílet a mezi nima byl ten Opletal, ten na to doplatil a pak se to vystupňovalo při tom pohřbu."

Účastnil se mnohých demonstrací, které posléze vyústily ve smrt Jana Opletala.

"To bylo vlastně davový, to jako ty študáci všichni vyrukovali. Já jsem třeba utíkal tou ulicí 17. listopadu, jak se dneska jmenuje, a utekl jsem na právnickou fakultu a na té právnické fakultě byl profesor Tureček a ten najednou, když viděl, o co jde, to tam vtrhli i esesáci, tak najednou začal přednášet a přednášel a říkal: 'Ne, ti študenti tady byli.' Takže nás ten profesor Tureček vlastně ještě zachránil."

Následovalo zavření českých vysokých škol a zatýkání studentů v Hlávkově a Švehlově koleji.

"Já můžu říct, že pokud jde o ty študáky, tak se většinou zdůrazňuje Hlávkova kolej, ale Hlávkova kolej nebyla ta hlavní. Daleko víc študáků bylo ze Švehlárny, na to se zapomínalo, a to hlavně proto, že po válce, po roce 1945 agrární, bývalá republikánská, strana prakticky byla zakázaná a to se počítalo s tím - vláda přímo s prezidentem Benešem počítala s tím, že když zakážou tu agrární stranu republikánskou, tak členy té strany si podělí jednak strana lidová a jednak strana národně sociální. Ve skutečnosti se pak stal pravej opak, takže všechny hlasy těchhle zemědělců přešly ke komunistické straně, také proto ten strašnej úspěch v roce 1946."

Ráno po páté hodině si gestapáci přišli i pro Stanislava Kasku.

"Oni ti esesáci vtrhli do toho pokoje, mě uhodili tou pažbou, vyhodili nás z toho pokoje a my jsme šli dolů a na tom schodišti nikdo nebyl, já jsem bydlel v třetím poschodí, ještě si pamatuju číslo dveří 71, tak na té chodbě nikdo nebyl. Já jsem říkal: 'Krucifix, co se to děje?' A dostali jsme se až dolů do biografu, poněvadž v té koleji Švehlově byl dole biograf, jmenovalo se to Academia. A tam vidím, že tam stojí pan ředitel, Horčička se jmenoval, s celou rodinou a my jsme vlastně byli první, poněvadž ten pokoj náš byl těsně u schodiště."

Další osudy Stanislava Kasky si můžete přečíst nebo poslechnout na https://www.pametnaroda.cz.

17. LISTOPAD VE VZPOMÍNKÁCH ÚČASTNÍKŮ - ROK 1989

Mgr. Petr Placák (1964- )

Od mládí byl aktivní v undergroundu, v letech 1982-1986 byl klarinetistou skupiny Plastic People, v roce 1988 stál u zrodu nezávislé iniciativy České děti a aktivně se účastnil všech protirežimních demonstrací. Po listopadu 1989 vystudoval historii na FF UK a působí jako spisovatel, textař, historik a publicista.

Následující úryvek je z převyprávění životních osudů P. Placáka na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru s Adamem Drdou dne 4.11.2009. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa pro společnost Post Bellum.

Takže se dá říct, že demonstrace 17. listopadu, na které se disent nějak moc nepodílel, tak že přerostla v tak masovou záležitost proto, že demonstrace před tím tomu připravily půdu.

"Stoprocentně. To jistě, my jsme se sice neúčastnili organizování demonstrace, ale účastnili jsme se jí osobně. Takové to gro, kteří chodili na všechny předešlé demonstrace, tak bylo 17. listopadu ve studentském průvodu přítomno. Jestli tam bylo tehdy tak polovina studentů, tak to bylo hodně."

Povinná otázka do čítanky, ty jsi byl 17. listopadu na té demonstraci? Jak si ji pamatuješ?

"Tak z počátku to bylo bezvadné. Ještě ten Vyšehrad jsem bral jako povinnou úlitbu, ale pak jsem si říkal, že se to rozjede, když průvod zamířil do centra Prahy. My jsme ale celou dobu se snažili o to, vyvolat řetězový efekt. Každý den jsme vyvolávali, že se sejdeme ve čtyři u koně. Což myslím, že bylo důležité, protože strašně důležitý byl 18. listopad, druhý den po tom masakru na Národní třídě. Několik set lidí, kteří se sešli u toho koně ve čtyři hodiny, udrželo demonstrace v chodu. Díky nim tam bylo v neděli už dvacet tisíc lidí. Myslím, že to, že se demonstranti sešli i v sobotu po tom brutálním zásahu, bylo strašně důležité. Potom 17. listopadu, když se došlo na Národní třídu, tak se mi to začalo jevit jako strašně pasivní. Ještě jsme se snažili s několika lidmi vykřikovat: 'Jdeme na Palacháč!' Ale studenti, kteří byli v čele průvodu, tak prostě si furt sedali, vstávali a čekali, že bude nějaký happening. Byla to naprosto patová situace a bylo jasné, že je pohotovostní oddíly zmlátí, protože s tím asi nešlo nic jiného dělat - ze strany režimu."

Ten samotný akt násilí 17. listopadu, kdybys to měl srovnat jako účastník všech těch jiných demonstrací, byl tak výjimečně brutální, jak se traduje? Nebo i na jiných demonstracích docházelo k takto drsným zásahům?

"Já bych řekl, že i k drsnějším. Tady to bylo drsné v tom, že to bylo v takovém stísněném prostoru, že lidi hnali tou uličkou a měli čas ti fízlové ty lidi cíleně mlátit na citlivá místa. Ale během Palachova týdne nebo třeba i 28. října byly opravdu na ulicích krvavé skvrny od toho, jak je zmlátili do krve. Já sám jsem viděl, jak lidi prolítli výkladní skříní, celí od krve. To byly nepěkné scény. Nebo když praskaly kosti, když pohotovostní nacpali lidi pod lešení. Ty scény byly drastické i jinde. Nehledě na to, nevím, jestli to bylo během Palachova týdne, kdy středoškoláky odvezli na Barťák, svlékli je do naha, při každém sebemenším pohybu je mlátili obušky. To při 17. listopadu nebylo, ale brutální to bylo taky."

Bylo to někdy na těch demonstracích, že by se lidé bránili proti tomu zásahu? Stavěli se na odpor?

"Bránili se čím dál tím víc a účinněji. Od demonstrace k demonstraci bylo vidět, jak se lidé učí bránit napadání fízlů a nebýt přitom sami v ohrožení. Ty pohotovostní jednotky postupují na povel a jsou strašně nemotorné, nemohou vybočit z řady. To za ně dělali tajní fízlové nebo barety, kteří podnikali výlety mezi demonstranty. Já sám jsem třeba viděl, že když chtěli někoho zmlátit, tak je obklopilo třeba dvacet lidí a dali nakládačku těm policajtům. Potom se sami rozprchli, než tam dorazily na pomoc pohotovostní oddíly. To bylo něco, co se lidé učili čím dál tím víc, a pro estébáky nebo tajné to bylo čím dál tím nebezpečnější, vzdalovat se od dosahu pohotovostních oddílů."

Další vzpomínky Petra Placáka si můžete přečíst nebo poslechnout na https://www.pametnaroda.cz.